6. 12. 2012

Škola, základ úspěchu. A nebo neúspěchu?

Pětiletý Tomášek šel s mámou do jeho nové školky. Když přišel, podíval se na obrázky na zdi a zeptal se:
     "Kdo maloval ty ošklivé obrázky?"
Jeho máma ho rychle opravila
     "Je neslušné říkat o obrázcích, že jsou ošklivé, když jsou krásné."
Ale učitelka věděla přesně, co tím myslel a tak mu odpověděla:
     "Tady nemusíš malovat pěkné obrázky. Když chceš, tak tady můžeš malovat klidně i ošklivé obrázky."
Tomášek se na ní usmál. Dostal totiž odpověď na jeho skutečnou otázku: Co se stane chlapci, který maluje ošklivé obrázky? Za chvíli viděl na zemi rozbité autíčko. Sebral ho a zeptal se:
     "Kdo rozbil to auto?".
Maminka rychle přiběhla a řekla:
     "Co na tom záleží kdo to rozbil. Stejně tu nikoho neznáš."
Paní učitelka však věděla na co se ptá a odpověděla:
     "Hračky jsou na hraní a občas se rozbijí. To se stává."
Opět odpověděla na jeho skutečnou otázku: Co se stane chlapci, který rozbije hračku? Tomášek zamával mamince a odběhl si hrát v jeho nové školce. V místě, kde nebude hodnocen.

V předchozím příspěvku jsem zabýval postřehy Carol Dweck ohledně přístupu a jeho dopadu na chování nás všech. Možná vás ten příspěvek zaujal a možná se vám v mysli objevila otázka:

Kde se vzal můj _______ přístup? (doplňte neměnný / rozvíjející).

Přijměme na chvíli fakt, že za váš neměnný přístup mohou vaše geny. To co umíte máte vrozené. To co neumíte také. Jak je možné, že všichni lidé s fixním přítupem (a že jich je) umí mluvit, chodit a běhat? Není to zvláštní? Všichni umí chodit a mluvit, ale někteří neumí třeba hrát tenis? Dokázat mluvit plynně česky mi přijde mnohem náročnější než hrát tenis. Asi tu něco nehraje...

Řeknu vám, proč lidé umí chodit a mluvit. Protože se to v dětství naučili. A protože jim nikdo neříkal, že to nezvládnou, a že jsou hloupí a nešikovní. A pokud ano, tak mu stejně nerozuměli (naštěstí). Už tušíte kam tím mířím?
What on earth would make someone a nonlearner? Everyone is born with an intense drive to learn. Infants stretch their skills daily. Not just ordinary skills, but the most difficult tasks of a lifetime, like learning to walk and talk. They never decide it’s too hard or not worth the effort.
Kde se tedy vzal můj _______ přístup?
Stručná odpověď zní:
Rodiče a učitelé.

Ano, rodiče a učitelé na vás mají v dětství obrovský vliv. A tak vám mohou snadno vštípit postoj, že zvládnete cokoli na světě, pokud se tomu budete věnovat. A nebo vám mohou vštípit postoj, že na spoustu věcí nemáte buňky a tak to raději ani nezkoušejte.

Kolik z vás si vzpomíná na paní učitelku (pana učitele, tatínka, maminku), který tu a tam utrousil: "Aničko, tobě ta matematika nejde. Zase máš z písemky za 4. Prosím tě, ani se nezkoušej hlásit na gymnázium ať nám tam neděláš ostudu."

Fajn, říkat někomu opakovaně, že je hloupý není dobré. Co takhle "Pepíčku, ty jsi prostě geniální. S takovýma známkama jsi nejlepší ve třídě". Lepší? Ne! Zatím co negativní hodnocení a štítkování ("hlupák", "nešika") vede k poznání, že na to nemám buňky a tudíž nemá smysl se ani snažit, pozitivní hodnocení a štítkování ("génius") vede k poznání, že na to mám buňky a netřeba se snažit.
What could put an end to this exuberant learning? The fixed mindset. As soon as children become able to evaluate themselves, some of them become afraid of challenges. They become afraid of not being smart. I have studied thousands of people from preschoolers on, and it’s breathtaking how many reject an opportunity to learn.
Zrada je v tom, že jakmile se ukáže, že nejste tak geniální jak si ostatní myslí, roztočí se kolo dokazování (si), že geniální jste. Místo učení a růstu hledáte příležitosti dokázat, že jste dobří (a přirozeně se vyhýbáte příležitostem, které by mohly ukázat, že dobří nejste).
So telling children they’re smart, in the end, made them feel dumber and act dumber, but claim they were smarter. I don’t think this is what we’re aiming for when we put positive labels—“gifted,” “talented,” “brilliant”—on people. We don’t mean to rob them of their zest for challenge and their recipes for success. But that’s the danger.
Jak z toho ven? Jak tomu předejít? "Nesoudit" a nehodnotit. Místo pochval a hodnocení chytrý/hloupý je lepší oceňovat úsilí. Má žák špatné výsledky? Zkuste ho podpořit, aby věnoval studiu větší úsilí. Má dobré výsledky? Ukažte mu, že výsledků dosáhl vynaloženým úsilím.
When Benjamin Bloom studied his 120 world-class concert pianists, sculptors, swimmers, tennis players, mathematicians, and research neurologists, he found something fascinating. For most of them, their first teachers were incredibly warm and accepting. Not that they set low standards. Not at all, but they created an atmosphere of trust, not judgment. It was, “I’m going to teach you,” not “I’m going to judge your talent.”

After seven experiments with hundreds of children, we had some of the clearest findings I’ve ever seen: Praising children’s intelligence harms their motivation and it harms their performance.

“Praise should deal, not with the child’s personality attributes, but with his efforts and achievements.”
Jak vidíte, problém je ukryt v rodičích a učitelích. Možná hlavně v učitelích. Představte si, že vaše díte učí takový středně vyhořelý, znuděný, "fixed mindset" učitel. Učitel, kterému prošly pod rukama stovky žáků. Učitel, který během chvilky "pozná", který žák je chytý a má na to buňky, a který je hloupý. A po zbytek školního roku jim to dá jasně najevo. Proti takovému tlaku se špatně bojuje i dospělému.
Fixed-minded teachers often think of themselves as finished products. Their role is simply to impart their knowledge. But doesn’t that get boring year after year? Standing before yet another crowd of faces and imparting. Now, that’s hard.
A závěr?

Jako rodič: Vzhledem k tom, že mi doma pobíhá můj tříletý synek, myšlenky z této knihy mě donutily více přemýšlet. Jako rodič chci přirozeně pro své dítko to nejlepší a je zajímavé zjistit, jak může být přílišné chválení a "souzení" poškozující. Každopádně, až bude synek ve školce a ve škole, budu ve střehu.

Jako učitel: Tak nějak se intuitivně snažím podporovat své studenty v úsilí (coby vedoucí diplomek). Interně dělím studenty na pracovité a flákače. Přičemž za flákače označuji ty, kteří nevěnují diplomce tolik, kolik by měli. Více se je však soudit neodvažuji, protože nevím, proč studiu to úsilí nevěnují. Možná musí pracovat, možná mají rodinu, o kterou se starají, a možná jsou jen líní. Každopádně zde uvedený mindset framework zkusím zapracovat do svého vedení a lépe studenty motivovat. Uvidíme, jak se mi to podaří.
Táta poslal malého Filipa pro krabičku hřebíků. Když se Filip vracel, krabička mu spadla a hřebíky se vysypaly...
PHILIP: Gee, I’m so clumsy.
FATHER: That’s not what we say when nails spill.
PHILIP: What do you say?
FATHER: You say, the nails spilled—I’ll pick them up!
PHILIP: Just like that?
FATHER: Just like that.
PHILIP: Thanks, Dad.
Vzpomenete si na své dětství? Na učitele? Měli neměnný nebo rostoucí přístup? A jaký ve vás zanechali pocit? Depku, že jste hloupí a nebo nadšení ze spravedlivé odměny za vynaložené úsilí?

Dodatek:
Pár citací k tématu úrovně a náročnosti zkoušek.
Remember, test scores and measures of achievement tell you where a student is, but they don’t tell you where a student could end up.

Many educators think that lowering their standards will give students success experiences, boost their self-esteem, and raise their achievement. It comes from the same philosophy as the overpraising of students’ intelligence. Well, it doesn’t work. Lowering standards just leads to poorly educated students who feel entitled to easy work and lavish praise.

On the other hand, simply raising standards in our schools, without giving students the means of reaching them, is a recipe for disaster. It just pushes the poorly prepared or poorly motivated students into failure and out of school.

Žádné komentáře:

Okomentovat